My, děti Sítě
Svoboda - Děti Sítě
Vložil Mum alAthin   
Neděle, 26 Únor 2012 04:29

My, děti Sítě

Piotr Czerski

V mediálním diskursu snad není slovo nadužívanější než "generace". Jednou jsem zkusil spočítat, kolik generaci bylo vyhlášeno za posledních deset let, od známého článku o takzvané "Ztracené generaci". Bylo jich asi dvanáct a spojovalo je jedno: existovaly pouze na papíře. Skutečnost nám nepřipravila jediný hmatatelný, smysluplný a nezapomenutelný impuls, jehož společné prožití by nás jasně oddělilo od předchozích pokolení. Zatímco jsme jej hledali, zásadní změna přišla nepozorovaně: zapletla se do kabelů televize, protlačila pozemními i mobilními telefony a především přitekla všeobecně dostupným Internetem. Teprve dnes, po patnácti letech, můžeme pochopit, jak mnoho se změnilo.

My, děti Sítě - my, kteří jsme vyrostli s Internetem a na Internetu - jsme "generací", která ten termín naplňuje jistým podvratným způsobem. Nedostali jsme vnější podnět od reality, ale proměnu reality samotné; nespojuje nás obvyklý, ohraničený kulturní kontext, nýbrž vědomí svobody jeho výběru a sebeurčení.

Uvědomuji si, že při psaní příliš používám zájmeno "my" - naše "my" je mlhavé, nejasné a oproti starým škatulkám - přechodné a nestálé. Pokud říkám "my", znamená to "mnozí z nás" nebo "někteří z nás". Když napíšu "my jsme", znamená to "můžeme být". Používám to "my" jen proto, abych o nás vůbec mohl psát.

1.

Vyrostli jsme na Internetu a s Internetem. Rozděluje nás pro vás nepochopitelná odlišnost: "nesurfujeme" a Síť pro nás není "místo" nebo "virtuální realita". Nevnímáme Internet odděleně od skutečnosti, je to její součást: neviditelná vrstva, prolínající hmotným prostředím. My Internet nepoužívame - my v něm a s ním žijeme. Kdybychom vám, analogovým, měli vyprávět svůj bildungsroman, bude Internet přirozenou součástí každého obrazu a prožitku, který nás formuje. V Síti nacházíme přátele i nepřátele, chystáme si taháky do školy, domlouváme mejdany i společné učení, online se zamilováváme i rozcházíme. Internet pro nás není technologie, kterou bychom se museli naučit používat a zvládat. Síť je proces, který se neustále děje a mění před našima očima, s námi a skrze nás. Na okrajích vznikají a zanikají technologie, služby jsou spouštěny, rozkvétají a upadají, ale Síť zůstává, neboť Síť jsme my, kteří spolu komunikujeme pro nás přirozeným způsobem - mnohem více a účinněji, než bylo možné kdy dříve v dějinách lidstva.

Vychovala nás Síť a myslíme trochu jinak. Schopnost najít informaci je pro nás stejně běžná, jako pro vás najít nádraží nebo poštu v cizím městě. Pokud se chceme něco dozvědět - jaké jsou první příznaky neštovic, jestli účet za vodu není podezřele vysoký nebo proč se potopila "Estonia" - děláme to s jistotou řidiče auta s GPS navigací. Víme, že potřebné informace najdeme na více místech, dokážeme se tam dostat a umíme posoudit jejich věrohodnost. Zvykli jsme si, že místo jedné odpovědi jich najdeme mnoho a umíme z nich poskládat nejpravděpodobnější verzi, přičemž vyloučíme ty, které jsou nevěrohodné. Vybíráme, filtrujeme, pamatujeme si - a jsme připraveni kdykoli nahradit informaci, kterou si pamatujeme, její novou, lepší verzí.

Síť je pro nás něco na způsob sdílené vnější paměti. Nemusíme si pamatovat nepotřebné detaily: data, sumy, vzorce, paragrafy, jména ulic nebo podrobné definice. Stačí nám abstrakt, podstata, která je potřebná k pochopení informace a propojení s jinými informacemi. Až budeme potřebovat podrobnosti, získáme je v několika vteřinách. Nemusíme také vědět všechno - víme, kde nalézt lidi, kteří se zaměřili na to, co neznáme, a můžeme jim věřit. Lidi, kteří se o informace dělí ne pro zisk, ale z přesvědčení, že informace žije pohybem, že chce být volná a že jejich výměnou vyděláváme my všichni. Každý den: při učení, v práci, při řešení každodenních obtíží, ze záliby. Dokážeme spolu soutěžit a máme to rádi, ale naše konkurence, touha odlišit se, je založena na znalostech, na schopnosti informaci vyložit a zpracovat, nikoli monopolu na ni samotnou.

2.

Být součástí kultury pro nás není nic zvláštního - globální kultura je základním kamenem naší totožnosti, je pro naši definici mnohem důležitější než tradice, historické příběhy, společenské postavení, původ nebo jazyk, který užíváme. Z oceánu kulturních prožitků si lovíme ty, které nám nejvíce vyhovují - odpovídáme na ně, hodnotíme je, tato hodnocení pak ukládáme na stránky k tomu určené a ty nám napovídají další alba, filmy nebo hry, které by se nám mohly líbit. Některé filmy, seriály nebo videa sledujeme s kolegy z práce nebo známými z druhé strany zeměkoule; své nadšení pro jiné sdílíme jenom s hrstkou lidí, se kterými se možná nikdy osobně nesetkáme. Odtud pramení naše přesvědčení, že kultura je zároveň globální i individuální. Pro tohle k ní potřebujeme volný přístup.

Nedomáháme se toho, aby veškerá kultura byla zadarmo - ačkoli když něco vytvoříme, obvykle to prostě pustíme volně do oběhu. I když se technologie rozvinula tak, že kvalita filmu nebo nahrávky, kdysi vyhrazená omezené kastě profesionálů, je nyní dostupná každému, chápeme také, že něco vytvořit stojí materiál i práci. Jsme ochotni platit, ale obrovská přirážka, již požadují distributoři, nám připadá očividně přemrštěná. Proč bychom měli platit za šíření informace, kterou můžeme okamžitě dokonale zkopírovat bez toho, aby se zmenšila hodnota originálu? Pokud dostáváme pouze informaci samotnou, chceme aby cena byla přiměřená. Jsme ochotni si připlácet, ale očekáváme za to nějakou přidanou hodnotu: zajímavý obal, gadget, vyšší kvalitu obrazu, možnost dívat se tady a teď bez čekání na stažení souboru. Umíme vyjádřit uznání a chceme odměnit autory (od té doby, co peníze nejsou bankovky, ale jen řetězce čísel na obrazovce, placení se stalo druhem symbolické výměny, ze které něco mají obě strany), plnění prodejních plánů korporací nás ale nezajímá. Není to naše vina, že jejich byznys v tradiční formě ztratil smysl - a místo aby tu výzvu přijaly a nabídly nám něco navíc k tomu, co můžeme mít zadarmo, uzavřely se do svých zastaralých pevností.

A ještě něco: nechceme platit za své vzpomínky. Filmy, které si pamatujeme z mládí, hudba, která nás doprovázela před deseti lety - ve vnější síťové paměti jsou to prostě vzpomínky. Vyvoláváme je, vyměňujeme a pracujeme s nimi stejně samozřejmě, jako vy vzpomínáte na "Nemocnici na kraji města". Pohádky, které nacházíme v Síti a ukazujeme je svým dětem stejně, jako vy jste nám vyprávěli o Červené Karkulce nebo třech kůzlátkách. Dokážete si představit, že vás za tohle někdo odsoudí podle nějakých zákonů? My také ne.

3.

Jsme zvyklí, že naše účty se platí samy - tak dlouho, dokud jsou na kontě peníze; víme, že založení bankovního účtu nebo přenos čísla k jinému operátorovi je otázka vyplnění jednoho online formuláře a jednoho podpisu na smlouvě, kterou přiveze kurýr; že výlet na druhý konec Evropy s prohlídkou jiného města někde v polovině cesty se dá zařídit za dvě hodiny. Jako uživatele státu nás tak stále více dožírá zastaralost jeho rozhraní. Nechápeme, proč má daňové přiznání tolik formulářů a proč ten hlavní má přes sto kolonek k vyplnění. Nechápeme ani povinnost odhlásit se v jednom městě a znovu přihlásit v jiném při stěhování - jako by to jeden úřad nemohl sdělit druhému bez nás (a vynechejme raději nesmyslnost onoho povinného hlášení).

Nemáme ani stopu toho klidného, pokorného smíření, kterým se vyznačují naši rodiče, přesvědčení o neobyčejné důležitosti úředních zaležitostí a posvátné povaze jednání s úřady. Necítíme ten respekt, pocházející ze vzdálenosti mezi prostým obyvatelem a majestátem "vládců" v nadoblačných výšinách. Vidíme společenskou strukturu jinak než vy - je síťová, ne stupňovitá. Zvykli jsme si, že můžeme zkusit dát se do řeči s každým - novinářem, starostou města, vysokoškolským profesorem nebo známým zpěvákem - a nepotřebujeme k tomu žádná oprávnění, vyplývající ze společenského postavení. Úspěch takové debaty závisí pouze na tom, zda obsah naší zprávy bude natolik zajímavý, aby stálo za to odpovědět. A díky spolupráci, neustálým debatám a obraně argumentů v ohni kritiky máme pocit, že náš pohled na věc je prostě lepší - proč bychom tedy neměli očekávat vážnou debatu se svou vládou?

Narozdíl od těch, kteří považují "demokratické instituce" za neměnný pomník, necítíme k nim v jejich současné podobě nábožnou úctu, ani nevěříme v jejich neoddiskutovatelnost. My nepotřebujeme pomníky. Potřebujeme systém, který splní naše očekávání: bude přehledný a účinný. A naučili jsme se, že změna je možná; že každý systém se špatným ovládáním může nahradit - a nahradí - nový, výkonnější, lépe uzpůsobený našim potřebám, nabízející více možností.

Ze všeho nejvíce si vážíme svobody: svobody projevu, svobody přístupu k informacím a kultuře. Cítíme, že právě díky svobodě je Síť tím, čím je a je naší povinností tuto svobodu chránit pro budoucí generace stejně, jako pro ně chráníme životní prostředí.

Možná jsme to ještě nepojmenovali, možná si to ještě ani neuvědomujeme, ale myslím, že to co chceme je skutečná, opravdová demokracie. Demokracie, o které se vašim spisovatelům ani nezdálo.

(nadpis je vypůjčen z kultovního blogu mydziecisieci)


"My, dzieci sieci" by Piotr Czerski is licensed under a Creative Commons Uznanie autorstwa-Na tych samych warunkach 3.0 Unported License.
- via falkvinge.net
- překlad Mum alAthin - licence zustává CC-BY-SA